Motivy sportovce

08.05.2012

Proč se stát sportovcem? Jaké motivy či záměry vedou atlety, hokejisty, fotbalisty, že se stanou profesionály?

Každý, kdo je profesionálním či amatérským sportovcem, má na tuto otázku svou odpověď. My se na motivy a záměry sportovců podíváme pohledem psychoterapeuta Tomáše Půlpána, který za nimi vidí souvislosti týkající se našeho podvědomí, minulosti, našich vlastností a následně i z toho vyplývajícího chování.

Cizí či vlastní záměr

Nic není černobílé, a tak i povolání sportovce s sebou nese většinou kombinaci několika různých motivů, proč se jím stát. Z pohledu psychoterapie se buď jedná o záměr cizí nebo vlastní. Za tím prvním se většinou skrývá přímé či naopak vytěsněné (nenaplněné) přání rodičů. V případě vlastního záměru je jedním z motivů tzv. „ hojnost“, při níž vstupujeme do sportovních rolí svobodně, na základě talentu, schopností a dovedností, volné energie. Ztoho pramení hravost, tvořivost a harmonie. Lidově řečeno – „jde nám to samo“.

Sportovcem se však můžeme stát i z vlastního deficitu, pak vstupujeme do tzv. vynucené role. Mezi deficity patří například potřeba získat pozornost a ocenění rodičů, vypořádat se s vlastními traumatickými zážitky (viz níže), nebo snaha dokázat si, že jsem dost silný, že hodně vydržím. Patří sem také nevědomá potřeba sebedestrukce (opakovaná zranění, vysílení až na pokraj svých možností), hledání vlastní identity (chci se ztotožnit se sportovním vzorem, hvězdou) či kompenzace životních potřeb.

Málokoho lze přitom zaškatulkovat do jediného deficitu. Většinou jde o kombinaci uvedených motivů s různou intenzitou a silou. Pro detailnější pochopení celé problematiky z pohledu psychoterapie uvedeme příklad.

Uvolnění zadržené energie

Jedním z důvodů, proč mají lidé potřebu sportovat, je uvolnění vlastní zadržené energie traumatických zážitků. Vyvolává potřebu vyběhat se, vybít, vyskákat, pořádně se zapotit, dostat se na hranu, vykřičet se, vydýchat…, což lze chápat i v přeneseném slova smyslu. Jak tento motiv chápat a jak se s ním dá vyrovnat?

Každý člověk již od dětství prožívá nespočet traumatických zážitků, které ovlivňují jeho chování a jednání. „Při každé naší vlastní traumatizující zkušenosti, a to jak krátkodobé, tak dlouhodobé, dochází k aktivaci velkého množství energie pro případnou obranu či útěk,“ vysvětluje Tomáš Půlpán.

Pokud se po ukončení traumatizující události nepovede zbytek energie uvolnit z těla ven, tak jak to například dělají přirozeně zvířata, tak se tato energie podílí na vytváření svalových bloků a tzv. emočních pancířů v těle.

A vzniká dvojí efekt. „Na jednu stranu nám brání tělo svobodně využívat, na straně druhé vzniká přirozená potřeba tyto energie, pociťované jako napětí, neklid, křeč, ze sebe nějakým způsobem vyventilovat,“ pokračuje Půlpán. Naše podvědomí si tak hledá cestu přes nejrůznější kompenzační uvolňovací strategie a způsoby katarze. A jedním z takových uvolňovacích strategií je právě sport.

 „Pokud je katarze vědomá, tak potřeba po ventilu zmizí. Pokud ale probíhá nevědomě, což tak většinou bývá, tak potřebujeme stále novou a novou stimulaci. Pak se navíc fixuje přesvědčení o potřebě a správnosti této uvolňovací strategie a daná aktivita je rovněž nějak přijatelně pojmenována. Například „můj způsob trénování, dávání si do těla“, říká psychoterapeut.

V případě, že poctivě plníme náš plán, trénujeme, pak naše „centrum odměny“ v mozku začne  navíc poskytovat dávku dopaminu, který nám vytváří pocit uspokojení a blaženosti. Vzniká tak potřeba až závislost na plnění našeho plánu. „Současně však zůstáváme na podvědomé úrovni zamrznutí v traumatickém zážitku a vnitřní napětí z traumatu je tudíž stále znovu stimulováno.“

Řešte svá traumata

Zadržené energie dostáváme z těla ven, například je vyběháme denní dávkou deseti kilometrů, vyjezdíme na kole, vymlátíme do boxovacího pytle. „Nebo ještě lépe vyjádříme z těla i hlasitými výkřiky, které nemohly být realizovány v traumatické situaci nebo jednoduše přinášejí úlevu. Typickým příkladem je hekání při hodu, ráně tenisovou raketou, výkřik při doběhnutí do cíle, při odrazu…,“ vysvětluje Půlpán.

Z pohledu psychoterapie se tak sport stává vhodným prostředkem pro nevědomou kompenzaci a uvolňování traumatických energií z těla. Pomoci nám může nejen tělesná aktivita, ale také dynamika dechu. Dech je výborným nástrojem jak pro aktivaci energie, tak i její ventil nebo zklidnění. Existuje mnoho technik pro práci s dechem a sportovec by je měl ve svém rejstříku mít. Napomoci může právě i práce s hlasem formou výkřiků, vzdechů, řevu či smíchu.

„Efekt by ale mohl být větší, pokud by původní trauma bylo vědomě řešeno a ukončeno. Jinak půjde spíše o udržovací potřebu, což je škoda,“ vysvětluje Půlpán. Každé neřešené trauma totiž stojí naše tělo velké množství energie na zadržování, a tato energie pak nutně musí chybět jinde. Tudíž vzniká větší předpoklad pro snadnější zranění, nižší výkon, dřívější vyčerpání. Vyřešení traumatu nám přinese novou energii do života. Pomáhá sofistikovaná psychosomatická a fyzioterapeutická práce.

 

Tomáš Půlpán

Psychoterapeut, který vystudoval geologii a mineralogii na VŠ. Má 25 leté zkušenosti v sebepoznávacích a terapeutických procesech, osobním rozvoji a managementu malých i velkých firem. Je absolventem Institutu rodinných konstelací u Bhagata J. Zeilhofera ve výcviku metody rodinných konstelací podle B. Hellingera, se kterou pracuje již 10 let. Metodu dále rozvíjí v konstelacích traumatu, strukturních konstelacích a dalších zaměřeních. Je certifikován v neurolingvistickém programování, kraniosakrální terapii, Bach Flower terapii a v narativním managementu. Má bohaté zkušenosti v oblasti meditace, muzikoterapie, relaxace, šamanismu a bojových umění. Věnuje se práci s traumatem a hypnoterapii, pracuje rovněž v oblasti firemního poradenství, vzdělávání a koučování a vedení seberozvojových skupin. Pořádá kurzy psychoterapie, jak skupinové, tak individuální ve spolupráci s MFK centrem.